Pomník obětem válek

V pátek s pozornost budícím datem 11. 11. 2011 se na Broumovsku odehrály dva pietní akty k výročí konce 1. světové války. Tento den je rovněž slaven jako den válečných veteránů. První akt uspořádala Obec Martínkovice ve spolupráci s Římsko-katolickou farností Broumov na martínkovickém vojenském hřbitově, podle převažující národnosti zde pohřbených válečných zajatců zvaném též „srbský". O renovaci tohoto místa a pokusech o znovuoživení zájmu o něj jsme již informovali.

Zastavme se dnes proto u pomníku obětem válek v Otovicích, kam se účastníci vzpomínkové akce z Martínkovic následně přesunuli. I o vzniku otovického pomníku referoval nedávno v malém seriálu ještě pod hlavičkou Broumovského zpravodaje Petr Hnyk v souvislosti s jeho autorem sochařem Emilem Schwantnerem. Rodák z Trutnovska patří k významným a dle mého zdání zatím ještě ne zcela doceněným tvůrcům meziválečného období, který zanechal několik stop i v našem regionu. Po 1. světové válce, kdy jednotlivé obce sečetly své padlé příslušníky a v krátkém mezikrizovém období 20. let sebraly dostatek finančních prostředků k uctění jejich památky, se Schwantner uplatnil při realizaci válečných pomníků. Řada z nich se po 2. světové válce stala obětí sice vysvětlitelného, ovšem nikoli omluvitelného ničení. Otovický pomník z roku 1926 naštěstí jako takový přežil, byly z něj pouze odstraněny původní desky se jmény 30 místních mužů padlých na frontách 1. světové války.

Samotný pomník byl dosud v relativně dobrém stavu, ovšem spolu s bezprostředním okolím působil dosti omšele a zanedbaně. Obci Otovice slouží k velké cti, že tento stav nyní úspěšně napravila. Dokázala to svépomocí za zhruba 40tisíc korun. Byly odstraněny přestárlé a zaclánějící thúje a areálu pietního místa se dostalo jasnějšího vymezení díky vydláždění a přístupovému chodníčku. Nové zatravnění a výsadba by po vzejití a pravidelné údržbě měly novou kulturní podobu místa ještě podtrhnout. Očištěn a drobně vyspraven byl při té příležitosti i pomník. Došlo též na výměnu poškozených nápisových desek. Nové byly opět zhotoveny z černého skla s pískovanými nápisy tak, jak tomu bylo již při odhalení. S výrobou desek z pískovaného skla započala firma Scholz ve Velké Vsi již roku 1904 a na stejném místě v ní dodnes pokračuje sklenářství Pavla Kašpara. Jedná se tak o jednu z nejstarších kontinuálně působící místních produkcí. Tehdy, i dnes, to byla náhražka za finančně náročné kamenné desky s ručně tesaným písmem. S odstupem času však vidíme (zejména na hřbitovech, kde tyto desky našly masivní uplatnění), že tato technologie vytvořila svébytnou estetiku. Možná by si sochař Schwantner na svém díle v ideálním případě představoval něco jiného, ale takovéto desky nakonec obec Otovice patrně z ekonomických důvodů v roce 1926 zkrátka objednala, a takové sem byly nainstalovány i nyní. Pouze charakteristická původní sytá čerň desek, opticky se s materiálem pomníku tlukoucí, byla dnes poněkud sražena jemným stříbrným zrnem.

Přibylo na nich i textu. Původní koncepce se třiceti jmény padlých z 1. světové války, kterým byl pomník původně určen, obnovena nebyla a byla ponechána stávající s univerzální dedikaci „Obětem válek", doplněná však na jedné desce o text stručně objasňující okolnosti vzniku a historie pomníku. Možno zde z nového doplňujícího nápisu ocitovat: „...Na bojištích 2. světové války však padlo minimálně dalších 54 mužů z Otovic, které v té době měly necelých 900 obyvatel. Tento válečný konflikt, doufejme v našem regionu poslední, přinesl mnoho utrpení lidem všech národností. Pomník je tak dnes věnován nevinným obětem obou zmíněných válečných běsnění..." V té souvislosti bych jen za účelem přesného zadokumentování rád oslovil pamětníky, zda připsání „Obětem válek" s letopočty 1. a 2. světové války pochází již z poválečné doby, či zde byl v období komunismu nápis jiný. Pokud někdo pamatujete, či máte dokonce fotodokumentaci, ozvěte se, prosím, do redakce či přímo do muzea.

A jsme-li už v Otovicích u kamenných plastik, pak zde rovněž zmiňme a pochvalme skutečnost, že se pracuje i na nedalekém sousoší se sloupem s motivem 14 svatých pomocníků. Tato zcela unikátní památka je v současné době odborně rozebrána a v druhé polovině příštího roku by se na svém místě měla opět zaskvět ve své kráse. Když asi před třemi roky jednání o možnosti záchrany této plastiky dopadla nezdárně, zdálo se, že další pamětihodnost je definitivně na odpis. Proto Otovicím dáváme, jak je dnes moderní říkat, palec nahoru!

záběr ze slavnostního odhalení pomníku v roce 1926

... a jedna drobná vzpomínka vážící se k jeho odhalení

Při slavnostním odhalení válečného pomníku v Otovicích roku 1926 asistovala i moje prateta, „teta Hermínka", jak jsme ji v naší rodině univerzálně říkali. Pocházela z velmi chudých poměrů a její otec (tedy můj praděd) se z bojišť 1. světové války ke své početné rodině do Otovic vrátil sice živ, ovšem s velmi podlomeným zdravím. To vedlo k jeho předčasnému úmrtí a odhalení pomníku padlým druhům ve zbrani se tak již nedožil. Takovýchto případů, které by bylo možno následně připočíst k přímým obětem válečného běsnění, bylo tehdy mnoho. K odhalení pomníku se tenkrát dostavil hradecký biskup a jeho přítomnost byla využita i k udělení svátosti biřmování. Pratetina vzpomínka, kterou se mi podařilo zachytit, se tak týkala spíše přivítání církevního hodnostáře a obřadu biřmování, jehož tehdy coby dívka byla aktérkou: „Z každý vesnice sme tenkrát k přivítání biskupa byly vybraná jedna - já z Otovic, jedna z Martínkovic a jedna z Božanova. No a teď sem věděla, že ty druhý dvě, ty byly ze selskýho, že budou mít krásný kupovaný kytice. Ale moje maminka neměla peníze a říkala: Běž na louku a natrhej nějaký krásný kytky. A já začala bulet: Já mám s takovejmahle kytkama před biskupa? Ale jinýho mě nezbylo, prázdná jsem nechtěla jít. Musela sem taky panu biskupovi říct básničku na uvítanou, já sem totiž strašně dobře přednášela a vždycky mě na to vybírali. No, a pak sem byla strašně hrdá, protože když sme mu předávaly ty kytičky, tak jenom ke mně říkal: Holčičko, tyhlety kytky ve městě nerostou, ty si vezmu sebou! Já byla tak hrdá a ty druhý dvě zas měli vztek. Oni jim kupovali takový krásný kytky a jedině mě biskup vyznamenal, že si veme moje kytky. On asi viděl, že jsem se styděla, a že taky sem byla chudši ustrojena než tamty. A maminka říkala: Vidíš to! A pozvali nás na kafe na faru do Martínkovic, ty holky co sme je uvítali, a tam sme s nima seděli u stolu a s nima jedli. Co sme povidali? No řikali nám, že máme bejt hodný a pobožný, a to víš jak, no. Byly sme tam asi půl hodiny, co sme vypily to kafe a koláč, co nám dali."

Samotný akt odhalení pomníku pratetu ničím zvlášním nezaujal, tatínka jí to nevrátilo.

Karel Franze